Kdybych se dnes obrátil na kohokoliv z našinců a nabídl bych mu nějaké peníze, určitě by takové podané bankovky rád přijal. A pokud by je nepřijal, pak by byly jenom dva důvody, proč tomu tak je. Buď by dotyčný shledával nabízenou částku jako nedostatečnou a snad i přímo urážlivou, nestojící za to, aby ji přijal, nebo by to bylo spojené s požadavkem nějaké neakceptovatelné protislužby. A možná by tu byl ještě i důvod třetí, spočívající v tom, že bych dotyčnému nabízel nevyužitelnou měnu, protože všichni dobře víme, že většina měn nemá celosvětové uplatnění a dejme tomu o mnohé peníze africké či asijské by tu nebyl zájem, protože se tu nedají ani utratit, ani vyměnit.
Ale to nic nemění na tom, že se peníze těší oblibě. A čím větší mají hodnotu a stabilitu a čím rozšířenější mají tyto využití, tím je o ně větší zájem.
U nás jsou pochopitelně nejžádanější české koruny. Těmi se dá u nás platit všude, jako národní měna jsou univerzálně akceptované, a proto je nikdo neodmítne. Neméně atraktivní jsou tu ale i eura, jež jsou kdekoliv volně směnitelná a nejednou jsou tu přijímána obchodníky i sama o sobě jako platební prostředek, i několik typů dolarů, mezi nimiž dominují pochopitelně ty americké, a leckterá směnárna akceptuje i jiné peníze, jednak ty exotické, ovšem přesto dostatečně důvěryhodné, a jednak ty regionální, které sice nemají kdovíjaké renomé, ale vzhledem k turistice se je posléze podaří zase někomu prodat.
Protože o to u peněz jde. Aby vyjadřovaly určitou hodnotu a aby je mohl jejich držitel využít k platbám a nákupům. Když tu totiž nejsou dostatečné záruky jejich hodnoty a stability, respektive když není dost těch, kdo by je přijímali, ztrácí se i zájem o ně. Jak jsme toho svědky třeba i v dnešní době. Kdy není kvůli příchodu značného množství ukrajinských migrantů žádný zvláštní zájem o jejich nejisté hřivny a kdy není zájem ani o ruské rubly, které jdou kvůli mezinárodním sankcím ke dnu.